Adrenalinovou hru, která nám později tak učarovala, jsme prvně okusili v baru přezdívaném Peach pit v Blanické ulici, který jsme svého času hojně navštěvovali. Při jednom z oněch raných teenagerských dýchánků někdo z ilegálními látkami zmožených účastníků zbystřil a navrhl, že bychom pro zpestření mohli vyzkoušet ten podivný hrací automat umístěný pod schody. Přes naši počáteční nechuť k pohybu jsme se nakonec odhodlali.

Zpočátku se nám hra zdála zajímavá, vadilo nám však, že panáčci jsou od svých soupeřů příliš vzdáleni, takže jeden nedosáhne na druhého, což se nám u simulátoru hromadného kickboxu zdálo velmi podezřelé. Posléze si někdo všiml mincovníku. Po vhození kreditu a následném vypadnutí míčků nám samozřejmě došlo, že jde o flipper. Hned nás trklo, že s hrací plochou není něco v pořádku, a proto jsme stůl na jedné z užších stran podložili židlemi. Balónků bylo sice nezvykle deset, ale obtížnost tohoto primitivního pinballu se nám zdála přespříliš vysoká, abychom v živení mašiny pokračovali. Raději jsme začali pilovat kopy ve stolním karate, které mělo tu výhodu, že bylo zadarmo.

Za několik týdnů poctivého tréninku jsme se výrazně zlepšili. Nikdo ze zírajícího publika, které se každým dnem rozrůstalo, si s námi netroufl zahrát. Měli nás zkrátka za místní Bohy, a tak není divu, že se našemu baru začalo říkat 'Bohnice'. Mohli jsme to dotáhnout třeba až na Olympiádu, nebýt onoho pozdního večera, kdy se znenadání rozrazily dveře a v nich stál ON. V ten okamžik celý salón ztichl. Hosté zalezli pod stoly, ti hbitější vyskákali okny. Ty, co zůstali strnule sedět, si cizinec změřil pohledem, pak upřel zrak směrem k našemu trenažéru a hlubokým hlasem pravil: "Tak kdo dnes?!". V tu chvíli popadali v mdlobách i ti otrlejší a zůstali jsme jen my, nic netušící zelenáči. Nebylo úniku. Když udeřil do stolu a pod jeho mohutnou dlaní se objevila mince, pochopili jsme, že chce hrát flipper. Sebrali jsme proto všechnu odvahu, přinesli dvě židle a automat naučeně podložili. Chvíli nás s pootevřenými ústy sledoval a několikrát si protřel zrak, ale poté odkopl obě podpěry a pokynul směrem k protilehlé straně stolu. Vhodil pětku, vytáhl míčky a v několika následujících minutách nám zcela překopal žebříček hodnot. Až s odstupem času jsme zjistili, že se jednalo o stolní fotbal typu teleskop, a že oním postrachem nebyl nikdo jiný než Honza Žampa, který v té době ještě neuměl ani stahovačku, ale tenkrát, na konci minulého tisíciletí, mu elko nejen na nás bohatě vystačilo...